Většině hudebních příznivců zůstane Jack White navždy spojen hlavně s THE WHITE STRIPES coby duem vystupujícím v barvách Coca-Coly a jednou z nejdůležitějších formací celé retrorockové mánie. Ta se vzedmula před dvanácti lety ve Spojených státech, odkud se pak nezadržitelně šířila dál, aby posléze zažívala zlaté časy na obou stranách Atlantiku v průběhu valné většiny uplynulé dekády.

Jenže ještě před ukončením existence THE WHITE STRIPES a rozchodem s druhou půlkou formace, jmenovitě dětinskou bubenicí Meg, bylo rovněž nad slunce jasné, že se White rozhodně jen tak neztratí. Vždy totiž platil za muzikanta, co se angažoval v hromadě projektů všemožných hudebních stylů. Někde působil jako producent, jinde pouze jako studiová výpomoc, občasně jako externí skladatel nebo spoluautor nějaké té skladby. Založil vydavatelství Third Man Records, přesunul se do Nashvillu a získal obrovské renomé. Zatímco jeho další projekty uspěly o trochu méně než THE WHITE STRIPES, přišel nutně čas na první sólové album. Zatímco tradiční THE RACONTEURS odhalili Whiteovu náklonnost k věkovitému americkému písničkářsství, blues i kořenům bělošského country, pak prapodivná formace THE DEAD WEATHER, kterou dal mimo jiné dohromady s Alison Mosshart (zpěvačkou THE KILLS), jej ukázala jako nositele temných nihilistických představ, balancujícího mezi realitou a fikcí.

První sólové album Jacka Whitea „Blunderbuss“ je tedy jakýmsi logickým spojením hudby všech tří jeho předchozích kapel. Nalezneme zde jak garážový minimalismus THE WHITE STRIPES („Sixteen Saltlines“), upřednostňující hlavně zemitý kytarový riff, tak také tradicionalisticky střižené písně vycházející z amerického folklóru, country a blues, tedy hudba po vzoru THE RACONTEURS (songy jako „On And On And On“, „Hypocritical Kiss“, „Blunderbuss“ nebo „Trash Tongue Talker“), obsahující celou škálu roztodivných instrumentů a hostujících muzikantů. Oproti tomu experimentální THE DEAD WEATHER zůstávají poměrně upozaděni. Připomene je snad jen úvodní, zvukově experimentálnější píseň „Missing Pieces?“ anebo později „I´m Shakin´“ s prvky černošského R´n´B.

Jak už jsem výše zmínil, není žádným překvapením, že na albu vystupuje celá řada hostů a Jackových přátel. Ti zde jednak přispívají užitím rozličných hudebních nástrojů, kterými celou nahrávku poměrně znatelně zdobí, a jednak obstarávají rovněž doprovodné vokály – zejména ženské. Z tohoto pohledu je „Blunderbuss“ dílem vokálně a instrumentálně velmi pestrým, nikoliv však přeplácaným (na to je Jack White již zkušeným tvůrcem), takže zde všechny ty mandolíny, barová piána, housle, tamburíny, organy a dokonce i klarinet přispívají k velmi zajímavému výsledku, jenž rozhodně není žádným přímočarým výtvorem na první poslech.

Hodně songů má své kořeny hluboko v hudební historii, takže nepřekvapí, že některé ze skladeb působí jakoby vycházely ze sto a více let starých ragtimových časů, jiné zase opěvují především středozápadní folklór a country a celkově tak jde o směsku vlivů, které formovaly americkou hudební historii v průběhu konce devatenáctého a první půle dvacátého století, a které měly pro Jacka Whitea nějaký význam. Jde tedy o zajímavé dílo, na které je třeba si vyhradit trochu více času než je obvykle nutné.